Titulní strana

Kdo jsem

Jak pracuji

Terapie Safires
Zlatá mříž
Voda
Kameny
Druhy kamenů
CANISTERAPIE

Děti

Indigové děti
Křišťálové děti
Duhové děti
Když děti nepřicházejí
Hosté jenom na chvíli

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Články, texty, myšlenky

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.

Vaše ohlasy

Obrázky

Ceník

Kontakt

Odkazy

Jen tak...

 

Dnes jsem se rozhodla napsat "Jen tak". Možná rychle, možná víc osobně, možná krátce a možná úplně jinak, než jindy prolínající se sdělení, které zde obvykle zobrazuji. Ale kdo ví... že ano… :)

Občas nám totiž náhlé nápady, myšlenky připadají „mimo mísu“, nehodí se a jsou nesmyslné, ale až za nějaký čas teprve zjistíme /anebo taky ne, nechceme-li/, že mají svá opodstatnění. Vše má totiž svůj důvod, svůj smysl /který v počátku vždy nemusíme hned vidět, pochopit, ale to neznamená, že neexistuje – náhoda přeci není…/. Jenže jsme tak nějak odvykli naslouchat těm „náhlým nápadům“, intuici... dělat věci jen tak…

Jednou mi jeden klient řekl: „No jo, vy to máte ale strašně jednoduchý, když víte dopředu, co se stane, máte jistotu.“ nebo „Ale to se vám lehce říká, naučit se trpělivosti, když ji máte a nemusíte se o ni snažit, je to fakt těžký“… Jsem naprosto obyčejný člověk, který si svou cestu musí projít sám, stejně jako kdokoliv jiný z vás, z nás. Jistotu žádnou nemám, vždyť jediná jistota na světě je, že žádná jistota není. A trpělivost? :) Hlavu mám spíš pěkně „horkou“, jako klidný člověk jsem se rozhodně nenarodila :), tudíž vím, jak těžké je trpělivost získat. Je mi tedy známo, že „čekání je peklo“ :), ale když otočím vnímání v dětské potěšení – těšení se, to je zas ráj… Nepíšu nic, co si sama nezkusím, nemluvím o věcech, které nepoznám sama na sobě /či v sobě/, nic co není ze mě, s čím nesouzním. Nemám jistotu, že má slova každý /nebo alespoň někdo/ pochopí, přijme a něco si z nich vezme. Ano, zpětná vazba je to, co mi dává odpověď i chuť jít dál, vždy když dumám, zdali by přeci jen nebylo snadnější /jistější?/ vrátit se k vystudované profesi. Jistěže, tak jednoduché by to bylo. Jenže jednoduché věci mě nebaví, nezajímají, nenaplňují /protože pak bychom zůstali jen na povrchu/. Proč jsme si zvykli chodit lehčí a umetenější cestou? Když mluvím o tom, že jednodušší cesta není vždy ta správná, vím tedy, o čem mluvím…

Chtěla bych, aby každý, kdo o to stojí, dosáhl svého. Došel, kam až bude chtít, získal to, po čem touží a zakusil svůj „pocit štěstí“. Možná se stačí „jen“ naučit dívat se na věci z obou stran, vnímat sebe i druhé, naučit se učit se /i třeba za pochodu/, začít chtít, přát si… Není to lehké, to říkám zas a znovu, ale stejně jako když chceme postoupit dál, o „úroveň výš“, /do druhého levelu… :) / stejně tak, musíme projít zkušeností „prvním kolem“, druhé je vždy složitější /zato bližší cíli/, ale zúročíme v něm získané zkušenosti a znalosti... Někdy jen stačí naslouchat svým znamením /bez důvěry nelze vidět druhou část (ech, jasně že je i druhá :)/ a budeme vědět, jak a kam jít dál.

Vnímám kolem sebe spoustu smutných lidí, tváří bez výrazu (jenže se zarmoucenou duší) a nemyslím teď ty odvážné, kteří najdou sílu chtít se posunout a vymanit ze svých strastí, pojmenovat své chyby i bolesti, otevřít to, co je dávno zavřeno. Ale spíš ty, které míjím na ulici, kteří třeba vedle mne stojí na křižovatce v autě, mlčí a čekají "na zelenou"… (fakt žádné potěšení z jízdy? Z okolí? Ze dne samotného?) Spousta lidí skrývá svou tvář a „hrají“ si stále na Někoho, neustále posuzují druhé /i sebe/ na základě „vnějšku“ /ať už v kladném či záporném slova smyslu, obojí je chybné/, hledají dokonalost úplně špatným směrem /ta ve hmotě přeci není/ a přitom se zapomínají smát, radovat z maličkostí, zajímat se o druhé, pomáhat jim /ne protože se to musí, ale protože skutečně chtějí, pro pomoc samotnou/.

Jsem ráda, že lidé hledají odpovědi a jsem potěšena, když alespoň pár z nich najdou odpověď /či cestu k ní/ tady „ u mě“ /tím skládám vám díky za vaše Díky, velmi si jich vážím a těší mne/. Někdy je třeba k procitnutí a hledání dál "povzbuzení, pohlazení", někdy zase možná „ facka a zatřesení“ /má to přeci svůj důvod/... A protože si dnes celý den notuju jednu starou melodii, která nejde dostat z hlavy…, tak nějak mne napadlo napsat k ní i slova, sic nejsou k líbení a pohlazení /spíš naopak/, a možná si řeknete „proč toto!“.

Snad jen proto, že chci vnímat skutečně a je jedno, jakou formou k nám probuzení příjde, snad proto, že slyším „jak srdce tluče“, snad proto, že se mi chce. Anebo možná Prostě jen tak:)