Titulní strana

Kdo jsem

Jak pracuji

Terapie Safires
Zlatá mříž
Voda
Kameny
Druhy kamenů
CANISTERAPIE

Děti

Indigové děti
Křišťálové děti
Duhové děti
Když děti nepřicházejí
Hosté jenom na chvíli

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Články, texty, myšlenky

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.

Vaše ohlasy

Obrázky

Ceník

Kontakt

Odkazy

Přijímání

 

Marnost je štědrá, usměvavá,

zas nalévá pohár blínu,

a Hloupost jí tleská, mrcha nenažraná,

s Leností plivou jedovou slinu.

Společně hezky plány si kujou

jak otupit víc už tupé stádo.

A slepí, hluší zblble jim poděkujou,

Vrazi se smějí: „Rádo se stalo“.

 

Přijímáme, co nemusíme

a dáme, co nechcem dávat

a vždycky zaplatíme

těm, co chtějí hrabat.

Svou vlastní leností

dáváme si facky

a zpychlou hloupostí

pod nohy další klacky.

 

Skáčou jim na špek, na lži a sliby,

ach nevědomost - ta je sladká.

Každý má svoje: „ Já bych, Ty kdybys“…

hlavně mít svý zadní vrátka.

Složitou cestu rádi vyměňují

za jednoduchou pohodlnost,

nechtějí znát Pravdu, a tak ji zatracují,

výsměchem poctí moudrost.

 

Přijímáme, co není naše

pěkně s ohnutými zády.

Hlas na kolena sražen,

jed nabírá grády.

Nechutí ke změně

sami se zastavíme,

cítit se zhnuseně

tvář ráně nastavíme.

 

Oni jsou My - to už dávno víme,

tak řeknem si k tomu to svý.

Klidně si sami svůj kříž postavíme,

hřeby jsou naše mlčení.

Kolikrát ještě ohně vzplanou

a pravda v bolesti se spálí?

Kolikrát ještě budem se dívat stranou,

a naříkat, že jsme to zase vzdali?

 

Přijímáme, co neumíme,

tím vracíme se zpátky

a rány zas posolíme,

náš den je krátký.

Dáváme obvinění,

tím sami viníme se.

Vyhlížíme rozednění,

i když třesem se děsem.

 

Když oni jsou my a my zas oni,

kdopak je ten, co nám furt škodí?

Kdo tahá nitky jiných, sám je na koni

a za nos nás neustále vodí?

To přece my jsme - sami sobě vrahy,

když zapřem lásku, tlukot srdce.

Padnem ve vlastní  pasti, nástrahy,

nůž na sebe berem, už ho máme v ruce…

Naděje neumírá,

když ji sami nezabijem

a Hvězda nezhasíná,

nezazní nám requiem.

Tak ksakru snažme se

Pravdě se nevysmějem.

Mluvme i čiňme se,

Marnosti číš s jedem už vůbec nevypijem.

 

Když chceme, jdeme a milujem… pak skutečně Žijem.