Titulní strana

Kdo jsem

Jak pracuji

Terapie Safires
Zlatá mříž
Voda
Kameny
Druhy kamenů
CANISTERAPIE

Děti

Indigové děti
Křišťálové děti
Duhové děti
Když děti nepřicházejí
Hosté jenom na chvíli

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Články, texty, myšlenky

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.

Vaše ohlasy

Obrázky

Ceník

Kontakt

Odkazy

Klid před bouří

 

Znáte ten pocit, když je najednou kolem neuvěřitelné ticho. Klid. Ani lísteček se nepohne, žádný zvuk, nikde nic… na cestu prach se usazuje a nikde nikdo v dohlednu… však nenechte se zmást zdánlivým klidem, protože ten ještě neznamená strnulost.

 

V poslední době se mě více ptáte, proč nepřidávám nové články, zda ještě budu psát. Proč jeden z nich je dokonce prázdný - nečitelný. Proč je takové ticho?

Je mnoho důvodů mého mlčení. Některé brzy vyjevím jakožto další část své práce, některé budou pochopeny, až přijde jejich čas a některé si nechám pro sebe navždy.

Článků je mnoho, ať už těch, co je zde zveřejněných, nebo těch, které jsou psány jen tak „do šuplíku“. Každopádně nadchází doba, kdy s nimi mám dále pracovat (sjednotit a dát). Může být mnoho z lidí, kdož je odmítnou, popřou, vysmějí se jim, ale pokud pomohou byť jedinému člověku, není má práce marná, vše má svůj smysl a "dílo roste".  Psát tak, aby bylo čtení líbivé velkému davu je snadnější cesta, kterou jít nechci, a proto volím tu, jež může být strmá, kamenitá - ale moje /naše/. A pokud tak má být, přijímám ji se všemi úskalími, které v sobě skrývá.

Jeden z článku – Vize, sny a vzpomínky minulosti, je prázdný. Ne že by nebyl napsán. Je. Některé z pasáží dokonce již mnoho (a mnoho) let. Text tohoto článku mi však zatím nebyl „dovolen“ zveřejnit. Některá „slova“ předám jen z očí do očí  a některá - kolektivní až přijde jejich čas.

Možná se teď ptáte, jestli tímto říkám, to co myslíte:) Články, texty, myšlenky v jedné (hmotné) podobně…

 A moje odpověď je Ano :)

 

 

 

 

Když nebe bude blízko tak, že hvězd se dotknout smíš,

a kolem tebe žádný strach, pak lehce uvidíš.

Když ticho bude v uších znít, jako krásná melodie,

ty si svůj čas můžeš vzít – to nejsou ukradené chvíle.

Když luna zase změní tvář, jak stále denně mění,

své sny položíš na oltář, já vím, ty víš, i další možná vědí.

Když vrátí se ti zase zpět, co už zde jednou bylo,

v očích spatříš celý svět i to, co v duši se ti vrylo.

Pak půjdeš pořád dál a vpřed a dokonáš své Dílo.