Články, texty, myšlenky

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.
∞ SVĚTLEM HVĚZDY ∞
Ohlédnutí za rokem 2017
Pozdrav v závěru roku 2018
Závěrem roku 2019
Konec roku 2020
Pozdravení na konci roku 2021
Rozloučení s rokem 2022
Koncem roku 2023

Soudím a jsem souzen

Naše malé lidské soudy. Každý den posuzujeme, soudíme a odsuzujeme. Jsme-li v rolích soudců, ani si neuvědomujeme, jak jednoduché je smést snahu, čin či skutek někoho druhého ze stolu povrchním názorem. Ocitneme-li se ale na lavici obžalovaného, je nám uloženo pocítit ostrý hrot soudící hole, zakoušíme hořkost zklamání.

Máme vůbec právo posuzovat život, činy a cestu druhých? Snad posuzovat – tedy hodnotit, probírat, mít svůj úhel pohledu bez vedlejších úmyslů poškození ostatních, pak možná. Jsme přeci jen lidé se spoustou lidských chyb (i předností), a pokud do svých úvah nedáváme nenávist, posměch, potupu, zkrátka zlo, ale naopak světlo, budiž nám ponecháno lidské rozumování a probírání věci ze všech stran. Ale sám sebe pasovat do role odsuzujícího nám nepatří. Zamysleme se před každým našim mávnutím rukou, rozhořčeným výpadem, zda je naším právem postavit se nad někoho a vyřknout ortel.

Možná si spousta z nás ani neuvědomuje, jak často ze sebe děláme Soudce, přitom se tolikrát ptáme na otázku Justičního zákona z duchovního hlediska. Máme to právo? Máme? Jedni tvrdí, že ano, potřebují vykoupit svou hořkost a bolest odplatou, a druhým, kteří balancují s touhle myšlenkou moci vyčítají, že nepoznali bolest duše při nějaké újmě – ztráty milované osoby, cti, hrdosti, majetku... Volají po spravedlnosti, ale čí spravedlnosti? Lidských zákonů, které, ač posvěceny „právem“, se v konečném důsledku znovu mění jen na ty naše malé lidské soudy…

Přinese snad život v zasvěcení hledání pomsty pro provinilého uspokojení? Ne. A jak se pak liší ten původní zločin od zločinu z důsledku viny, když získá „poškozený“ svou odvetu? Nijak, jsou shodné. Zlo plodí zase jen zlo.

Kde je Světlo a Láska tam není temnoty.

Nechci tím říct, že nespravedlnost a „zlo“ máme přehlížet a nechat na sobě či druhých „dříví štípat“, to určitě ne. Je našim posláním se naučit rozeznávat „dobré od špatného“ a jít a pevně stát za vším dobrým, co naše srdce vnímá. Nebát se a postavit se na stranu světla a je-li potřeba, „bít“ se za něj tak, jak si situace žádá a však bez újmy druhých.

Jen je třeba zvážit, kdy zklidnit své emoce a pokusit se o náhled ze všech stran, ze strany své i strany „protivníka“. Nenabádám k mlčení či nečinnosti, to určitě ne. Mlčení a odmítání vidět nespravedlnost či zlo páchané na druhých je stejné, jako škodit sám.

Naučme se nehodnotit druhé povrchními soudy, najdeme pak v srdci klid a rovnováhu. S ní pak můžeme lépe promlouvat k ostatním a řídit pevně kroky na své vlastní cestě…