Titulní strana

Kdo jsem

Jak pracuji

Terapie Safires
Zlatá mříž
Voda
Kameny
Druhy kamenů
CANISTERAPIE

Děti

Indigové děti
Křišťálové děti
Duhové děti
Když děti nepřicházejí
Hosté jenom na chvíli

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Články, texty, myšlenky

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.

Vaše ohlasy

Obrázky

Ceník

Kontakt

Odkazy

ČernoBílé

 

V oslavě bujaré stoly se prohnuly,

kdo to tam nalévá do číší jed?

S úsměvem laskavým na smrt všem připíjí,

oči ji zaplanou, když smáčíš svůj ret.

„Napij se,“ pobízí, „napij se hned!“

 

Ústa svá přiblíží ke tváři každého,

kdo zakusil trpkosti z poháru rád.

S výsměchem šeptá ti o zášti druhého

přešťastná, že další voják už pad.

Ona jen zesílí, když hrdina začne se bát.

 

Však v tom dechu posledním,

když v křeči skonává, nezná už radosti, sám nechce žít.

Vidí tu v koutě stát - zaplaven bolestí,

sestru té prvé, ta jiný má šat.

Podobu nezapřou, jen druhá je zářivá, z prvé jde chlad.

 

Odnikud nepřišla, nikdo ji neviděl,

však stála tam všechen čas, jen čekala tiše,

až prvá si vezme své a sál tak oněměl

hrůzou i bolestí ve vlastní pýše,

trpící Bloudící sem a tam z podzemní říše.

 

První se zděsila:

„Co tu chceš?! Odejdi! Už dávno ses ztratila,

tady je všechno mé, to mně nyní naslouchá lid.

Nač jsi sem přišla? A proč jsi se vrátila?

Já je chci všechny jen pro sebe mít!

A ano, přiznávám, svým jedem otrávit.“

 

Druhá se usmála, slunce tak přinesla

do tmavých koutů mrtvého sálu.

Plamenem obrovským Černotu spálila,

trpícím sejmula škrabošku těžkého žalu,

úleva pro všechny, kdo podlehli na chvíli zmaru.

 

Pak rychle poklekla k vojáku na zemi,

vzala ho za ruku, zkusila tep.

On je již napůl tam, kde nemá zázemí,

odkud se nevrací ke svým milým zpět.

Však dala mu světlo své a řekla: “Vstaň. A to teď hned.“

 

Hruď se mu vzedmula a srdce začlo tlouct - snad zázrak se stal?

To tak vždy bývává, když trpkost vyplivneš, Beznaděj pokoříš,

když té První odmítneš pít její žal.

Ve spáleném popelu jedinou jiskřičkou plamen zas rozhoříš,

je to tak – ty to víš, nebude nikoho, kdo Druhou by ti vzal.

 

Ruku podá ti, pomůže z bláta, ač naslouchals Marnosti prve,

zvedne jak tebe, tak vojáky - děti své, všechny muže i ženy.

Nedbaje sestry - černé a zákeřné, co rozdrápe slzami do krve

mohutná křídla – ty rozevře v nesmírném rozpětí nade všemi,

když proletí ve vteřině celičkou Zemí.

 

Vždycky tu byla, neusne, nejí a nepije, stále bdí, pořád zde je,

nejde ji zastrašit, zahnat a zahubit – hvězda jí nezhasne, stále zářící, Bílá.

Kdo je ta, jež sílu všem rozdává? Kdo chce snít? V životě bez děje, Ona jest Naděje.

Stačí ji zavolat, zvednout zrak, naslouchat – klíčem je  láska i víra,

protože Láska je Naděje a jak je známo všem, Naděje nikdy neumírá.