Titulní strana

Kdo jsem

Jak pracuji

Terapie Safires
Zlatá mříž
Voda
Kameny
Druhy kamenů
CANISTERAPIE

Děti

Indigové děti
Křišťálové děti
Duhové děti
Když děti nepřicházejí
Hosté jenom na chvíli

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Články, texty, myšlenky

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.

Vaše ohlasy

Obrázky

Ceník

Kontakt

Odkazy

Hosté jenom na chvíli

 

Vždy, když nás opustí náš nejbližší, je to hluboká rána. Rána bolesti, která je neuchopitelná a nepřenosná, bolest, kterou si musí projít každý sám. Jakou bezmocí prochází rodiče, kteří ztratili své děti, nelze vyslovit ani popsat. Někdy je cesta příliš krátká, ale míra bolesti tím není o nic menší. Stává se, že „osud“ je nemilosrdně krutý a bere dříve, než stačí plamen života vůbec vzplát. Mluvím nyní o dětech, jejichž srdce tlouklo jen chvíli, nestačily poznat náš svět, či jen na krátko jim bylo dopřáno poznat objetí své mámy.

Ač se vám můžou má slova teď zdát nesmyslná, je třeba poděkovat za tu „dlouhou“ chvíli, která vám byla dopřána být spolu. Pro vás příliš krátká, ale je to opět jen naše lidské chápání času, který letí jako splašený kůň, jenž nejde zastavit. Příběhy, kdy odejde z našeho hmotného bytí dítě příliš brzy, ať již nenarozené, při porodu, krátce po něm nebo v novorozeneckém věku se liší a důvody, proč zrovna ono si vybralo přesně jen tolik času, u těchto rodičů, u této ženy-mámy, jsou různé, přesto však mají něco společného. Je to zármutek ze ztráty milovaného, žal, bolest, bezmoc. Tisíce otázek bez odpovědí, hluchá místa na cestě životem, rozervané srdce...

Vězte tedy, že duše vašeho dítěte si vás vybrala, zvolila tuto svou krátkou cestu, vzala na sebe své učení pro vás i od vás, toužila přijít právě k vám, na tu dobu, po kterou s vámi zůstala, přála si pocítit vaši bezvýhradnou lásku a štěstí, které se jí také dostalo. Poděkujte, rozlučte se a nechte ji odejít. S láskou, s pocitem uchovávající si veškeré okamžiky štěstí – těch „dlouhých“ měsíců splývajících dvou duší v jednom těle, tlukoucích srdcí tak blízko u sebe jak jen vůbec nejblíže lze, protože jen tak může pokračovat dál. Není vaším smutkem držena zde, ale může odejít a zase se vrátit, až přijde její čas a volba. Prozřete ve svém bolu a zkuste v něm najít světlo, bylo vám dopřáno velké štěstí, pomohli jste a zkusili jste, dotkli jste se sebe navzájem. Setkali jste se, byť jen na chvíli, přesto intenzivně a hluboce a již nikdo vám vaše vzpomínky nevezme.

 

 

Maminko,

neplakej, setři svý slzy,

sejdem se v nebesích - uvidíš. Brzy.

Usměj se, maminko, pro mě teď hned,

pochopíš přes bolest pravdu mých vět.

Musím už jít.

 

Přišla jsem na krátko - v pozemským čase,

ze břehu druhého již kynu ti zase.

Ty jsi mi nejbližší, ty jsi mi vším,

navždy já budu tvá, mé srdce tvým.

Vrátím se, budeš-li snít.

 

Děkuji, maminko, za věčnost dlouhou,

devět těch měsíců plynoucí touhou.

Pro mne je jiný čas - je zde jen nyní,

netop se, prosím, v mořích své viny.

Křídla mi přej.

 

Pusť mne teď s bolestí a uvěř tomu,

že půjdu na chvíli zase zpět Domů.

Rozluč se - dáš mi klíč od brány do nebe,

počkám Tam ve světle, Já počkám na Tebe.

Sbohem mi dej.